Sdílené fotografie mohou prozradit více, než chceme

Internet je dnes plný sdílených fotografií. Dovolené, rodinné momentky, chvíle s přáteli i úplně obyčejné situace z běžného dne. Jenže fotografie často neukazuje jen to, co chceme sdílet. Může mimoděk prozradit i kus našeho soukromí, našeho prostoru a způsobu života. Právě proto má smysl se před zveřejněním na chvíli zastavit a věnovat snímku pár vteřin navíc.

Když se mluví o rizicích spojených s fotografiemi, lidé si obvykle představí dvě věci. Buď intimní snímky, které se mohou obrátit proti člověku samy o sobě, nebo typické dovolenkové fotky, z nichž je zřejmé, že jejich autor právě není doma. To jsou reálná rizika, ale zdaleka nepokrývají všechno, co mohou zveřejněné fotografie prozradit.

Dobře to ukazuje starší případ, o němž psala CBS. Policie ve Fullertonu v Kalifornii uvedla, že muž používal fotografie ze sociálních sítí k tomu, aby si vytipoval domovy několika studentek, sledoval je a následně okrádal. Reportáž popisuje i vloupání do auta, vloupání přes okno ložnice a situaci, kdy se muž objevil u okna jedné z žen. Vyšetřovatelé podle CBS dospěli k tomu, že si oběti nevybíral náhodně, ale skládal si o nich obraz z jejich online stop a fotografií sdílených na sociálních sítích.

A v tom je podstata celého případu. Nešlo o žádnou filmovou špionáž ani o prolomení cizích účtů. Stačilo využít informace, které byly někde veřejně nebo poloveřejně dostupné, a poskládat z nich použitelný obraz cizího života. Problém tedy nezačíná až tam, kde uniknou hesla nebo jiná citlivá data, ale často už ve chvíli, kdy někdo trpělivě čte stopy, které po sobě necháváme sami.

Z veřejných fotografií se totiž dá vyčíst víc, než se na první pohled zdá. Z jedné fotky může být patrné, jak vypadá část bytu, co je vidět z okna, kde člověk tráví volný čas nebo jaké věci běžně nosí s sebou. Teprve více snímků ale začne dávat skutečný smysl: ukážou, kam člověk pravidelně chodí, kdy bývá doma, kdy bývá pryč a co se v jeho životě opakuje. Nebývá nebezpečná jedna fotografie, ale až jejich souhrn.

Co si fotka nese s sebou

Fotografie často neobsahuje jen samotný obrázek, ale i doprovodné údaje, kterým se říká metadata. Ta mohou prozradit víc, než si při sdílení uvědomujeme.

Ve fotce může být uložené například:

• ●   datum a čas pořízení,

• ●      místo pořízení, pokud měl telefon zapnutou polohu; právě tomu se běžně říká geotag,

• ●   značka a model telefonu nebo fotoaparátu,

• ●   některé technické údaje o snímku jako clona, čas, ISO, ohnisková vzdálenost atp.,

• ●   rozměry a formát souboru.

Část těchto údajů jde odstranit přímo ve Windows. Praktický návod najdete zde: https://www.zive.cz/clanky/tip-jak-primo-ve-windows-odstranit-exif-z-fotografii-a-to-i-hromadne/sc-3-a-199381/default.aspx

Pokud chcete metadata mazat důkladněji nebo hromadně, existuje i bezplatný nástroj ExifTool

V popsaném případě sehrály roli i geotagy a další metadata fotografií. To jsou údaje, které telefon do fotografie uloží. Krom místa se v nich dá najít i přesný čas pořízení a některé další údaje. Při sdílení pak mají příjemci k těmto údajům přístup a snadno tak zjistí, kde a kdy přesně byl snímek pořízen. Co telefon do fotografie ukládá, se dá nastavit a například ukládání polohy lze vypnout na všech chytrých telefonech.

Možná si ale říkáte, že takové riziko se týká hlavně veřejných profilů a že vy sdílíte jen v okruhu přátel. Ani to bohužel nemusí znamenat skutečnou kontrolu. Fotografie se dají snadno uložit, přeposlat nebo přesdílet dalším lidem mimo původní okruh. A čím širší máme seznam „přátel“, sledujících nebo členů různých skupin, tím méně ve skutečnosti víme, kdo všechno se k našim fotografiím dostává.

Jakmile někdo takový obraz našeho života získá, nemusí ho využít jen ke krádeži. Může posloužit i ke sledování, obtěžování, manipulaci nebo k navázání kontaktu, který působí důvěryhodně právě proto, že druhá strana už o nás ví víc, než by měla. Kdyby se pachatel z popsaného případu neomezoval jen na majetkovou trestnou činnost, mohl z veřejných stop poměrně snadno odhadnout i to, kudy se oběť obvykle pohybuje a kde je nejsnazší ji zastihnout.

Ještě citlivější je to u fotografií dětí. Děti jsou zranitelnější už tím, že o svém soukromí většinou nerozhodují samy a důsledky zveřejnění neumějí posoudit. Platí to nejen pro vlastní děti, ale i pro děti svěřené, třeba na školních akcích, kroužcích nebo táborech. Proto při zveřejňování fotografií, na kterých jsou děti, je potřeba být ještě opatrnější než jindy.

Smyslem tohoto článku ale není tvrdit, že člověk nemá sdílet žádné fotky. Rozumnější je jiný závěr: před zveřejněním má smysl podívat se na snímek na chvíli očima někoho cizího. Co všechno by z něj mohl vyčíst člověk se zlými úmysly?

Krátká kontrola před zveřejněním

●      Mám v telefonu zapnuté ukládání polohy fotografií? Chci zveřejnit i přesné místo a čas pořízení?

●      Opravdu chci to, co je na fotografii, sdílet právě tímto způsobem?

●      Co je vidět na pozadí?

●      Kdo všechno ji může reálně vidět nebo přeposlat? Je ten kanál opravdu uzavřený, nebo se odtud může snadno šířit dál?

●      Jsou všichni, kterých se fotografie týká, srozuměni s tím, že ji budu sdílet? Nemusí jít jen o zobrazené osoby, ale třeba i o cizí majetek, soukromé prostory nebo jiné citlivé okolnosti.

●      Pokud je na ní dítě, souhlasí se zveřejněním jeho rodiče a nemůže mu taková fotografie uškodit třeba v budoucnu?

Taková krátká kontrola samozřejmě nezaručí úplné bezpečí. Pomáhá ale snížit riziko, že ukážeme víc, než sami chceme. Nejde o paranoiu ani o výzvu přestat sdílet, spíš o jednoduchý návyk, který pomáhá držet si rozumné hranice.

Právě to je na celém tématu nejdůležitější. Ochrana soukromí u fotografií není o skrývání velkých tajemství, ale o tom, kolik cizím lidem dovolíme vědět o našem životě. Škoda, která z přílišné otevřenosti vznikne, přitom nemusí být jen finanční. Může znamenat ztrátu pocitu bezpečí, nepříjemné vysvětlování, čas strávený řešením následků, narušené vztahy nebo prostý pocit, že se o našem životě dozvěděli cizí lidé víc, než měli.

U fotografií ještě aspoň tušíme, že něco ukazujeme. V příštím díle se podíváme na data, která o nás vznikají i tehdy, když nic vědomě nesdílíme — jednoduše tím, jak používáme běžné digitální služby.